Jste-li majitelem řidičáku, určitě tu situaci důvěrně znáte. A pokud nemáte to štěstí, že byste najeli kousek za domem na dálnici, možná ji zažíváte každodenně, samozřejmě ponejvíce ve chvílích, kdy sami nejvíce spěcháte. Před vámi se šine šnek. Tedy ne ten opravdový s domečkem na zádech, ale plechový na čtyřech kolech. Nejčastěji mívá podobu osobního vozu s nezkušeným či nejistým řidičem za volantem, zhusta pak vypadá jako zemědělský nebo stavební stroj.
Trpělivost nám vydrží obvykle jen pár sekund a neuroticky vyhlížíme, zda by se dala brzda provozu předjet. Někdy to půjde úplně hladce, je-li před námi přehledný rovinatý úsek bez blízké přítomnosti protijedoucích vozidel a v případě, že silnice není ozdobena nepřerušovanou bílou čárou, nedejbože dvojitou. Problém nastává v terénu ne tak docela přehledném či v hustém provozu. Zatímco plnou čarou nám zákon jasně naznačuje, kde by nás předjíždění mohlo stát i život, na názorný návod, kde předjíždět můžeme, už si nikdo nevzpomněl.
V zásadě platí, že bychom se neměli pouštět do předjíždění v případě, že nám chybí dostatečný odhad a prostě sami cítíme, že „na to nemáme“. Dále je to jednoznačně situace, ve které nám chybí potřebný výhled a kdy hrozí, že se nezvládneme bezpečně zařadit před vozidlo, které předjíždíme.
Logické by mělo být, že nepředjíždíme, jsme-li před vrcholem stoupání, v němž těžko můžeme zhodnotit situaci před sebou, těsně před zatáčkou nebo dokonce přímo v ní.
Mnozí řidiči jakoby zapomínali, že maximální povolená rychlost v daném úseku platí i pro rychlost, jakou předjíždíme. Musíme tedy brát v potaz, zda předjížděním již neporušujeme zákon o maximální povolené rychlosti.
Dalším faktorem, proč se mnozí účastníci silničního provozu pouštějí do pro ně těžko zvládnutelného manévru předjíždění, bývá pociťovaný nátlak řidiče za námi. Ten různými manévry naznačuje, že také spěchá a že by bylo žádoucí, abychom pomalejší vozidlo před námi předjeli jako první.